Když jsme s Májou začaly uvažovat o účasti na Jezdeckém duatlonu, pořádaném Sdružením Rozcestník v Lučanech nad Nisou, bylo nám jasné, že klíčovým bodem je pro nás jako vždy sehnat přepravu pro koně. Přes epoptavku.cz se nam paradoxně podařilo "ulovit" přepravce Tomáše Bureše z pořádajícího sdružení. Přepravu jsme tedy měly, dalším bodem, který bylo potřeba zajistit, se stal trénink samotných koní. Upřímně řečeno se, alespoň v našem případě, příliš nelišil od běžných vyjížděk do terénu, které jsme s Ginnem za účelem "tréninku" vždycky jenom trochu protáhli.
Pořadatel akce nabízel projetí trasy den před konáním závodu pro ty, kteří ještě tenhle duatlon nikdy nejeli a potřebovali znát trasu. Naše dva týmy, které byly tvořeny mnou,
Ginnem a Dášou a Májou, Centrosem a Honzou, byly v podstatě jediné, které se k prohlídce trati v páteční podvečer dostavily. Všichni jsme si s sebou vzali kola, ale jak se ukázalo v případě nás dvou jezdkyň, nebylo to potřeba. My jsme si projely klíčové body trasy se zasvěcenými znalci místního prostředí v terénním autě, ale cyklisté Dáša a Honza museli s paní Vozákovou na svých bicyklech. Ani jsme netušili, jak nám výklad o místních obyvatelích, jejich zvycích a majetkových poměrech druhý den pomůže při orientaci na trati...každopádně jsme zhodnotili Lučany jako docela pěknou a příjemnou obec k životu s koňmi.
Byla sobota 12. 9. 2009, my jsme našim koním navlékly zbrusu nové transportní chrániče nohou, které však Ginnem nebyly zrovna s povděkem kvitovány, naopak bylo jimi vytrvale třepáno, s cílem strhnout ty otravné věci ze zadních nohou. Pak přišlo nakládání koní do pěkného rozcestníkovského přívěsu. Ginn opět předvedl, že s ním to jednoduché mít nebudeme a přes mé počáteční nepodařené snahy naložit ho, se to povedlo Mírovi. Centros nastoupil bez mrknutí oka, jako obvykle.
V Lučanech v ulici V Záhoří už se začínali sjíždět závodnické týmy. Celkem se jich do závodu přihlásilo 12. Startovalo se postupně, sic ne zrovna podle startovních čísel, které jsme dostali přidělené na "slušivém" bílém tílku - to se opravdu báječně vyjímalo na mé bezpečnostní vestě - dělalo mi takový hezky krabicovitý tvar těla. Před námi vystartovala Mája s Centrosem, my za nimi po 5-ti minutovém intervalu, který byl pořadateli tvořen mezi všemi soutěžícími. Patnáctikilometrová trať vedla podél luk, po drobných cestách mezi domy, i přes silnici, za kterou se nám podařilo předjet bílou kobylu Jessii s její jezdkyní. Pak přišel delší cvalový úsek po okraji Jiřičkovy louky, po které Ginn cválal již za značného pobízení a produkce pěny (ta však u nás nebývá příznakem ničeho neobvyklého - bývá průvodním jevem téměř každé naší svižnější vyjížďky). Dál jsme jeli po cestách, překlusali jednu silnici a cválali po cestě, vedoucí na Slovanku. Z té jsme odbočili a točili prudce, téměř zpět, doleva na cvalový úsek po louce do kopce. Po sjetí na silnici jsme se pěšinkou mezi domy dostali k hospodě U Toníčka a na louce podél silnice k Bramberku dostihli Máju s Centrosem. Po další zbytek trasy jsme pokračovali společně. V lesíku pod Bramberkem nás předjel Cecil se Sašou a Míša s Lagunou. Z Bramberku dolů nás čekaly spíše cesty "nepohodlňačky". Příjemné úseky, kde se dalo jet rychleji, začaly až na lučanské sjezdovce. Cesta byla průběžně proznačena šipkami, nasprejovanými na zemi, různě barevnými pro jezdce na koních (zpočátku žlutými, pak fialovými a ke konci trasy zase žlutými) a pro cyklisty (oranžovými). V úsecích, kde byly šipky v delších intervalech od sebe a kde jsme maličko pochybovaly o správnosti zvoleného směru, přišly na řadu vzpomínky na páteční projetí klíčových bodů trasy s povídáním, které nám posloužilo k lepší orientaci (hlavně, když jsme projížděli kolem louky, kterou pan Jiřička prý zdědil po otci). Po ní přišel ostrý sjezd kolem kraví ohrady a klus bok po boku s Májou a Centem po silnici, kdy jsme si aspoň chviličku připadaly jako kovbojky na divokém západě. Po úseku, který vedl mezi domy do kopce, jsme se napojily na cestičku, kterou jsme se začaly dostávat zpět k cíli. Po cvalovce z kopce po louce nám zbývalo proklusat po silničce a odtud jsme se na pravou ruku vřítili těsně za sebou (Centros před námi) do cílové rovinky, kde už netrpělivě vyčkávali naši cyklisté Honza a Dáša na to, až jim předáme štafetu. Plácnutí pacek proběhlo bez úrazů a tak mohli vyrazit na trasu, která byla víceméně stejná jako ta koňská, lišila se jen v několika málo úsecích. Zatímco cyklisti makali, musely jsme s Májou zadekovat naše zpocené koně a chvíli je vodit, aby nám uschli. Ginn vypadal po závodu poměrně vyčerpaně a sklesle, takže dostal své oblíbené pochoutky mrkev a chleba pro pozvednutí nálady. Zhruba za hodinku po našem dojezdu projel cílem trati poslední cyklista a potom už byly vyhlášeny výsledky pro první tři nejlépe umístěné jednotlivce v každé disciplíně a pro prvních pět nejlépe umístěných týmů. My, co jsme se do první pětice nevešli, jsme si na výsledky počkali do neděle, kdy jsme se dozvěděli, že Ginn se mnou trať uběhl za 0:58:48 a Dáša projela trať na kole za 0:56:37. Celkově jsme se s časem 1:55:25 umístili na pěkném 9. místě. Za námi pak byla Mája s Centem a Honzou, poník Krteček a velká bílá Jessie.
Jelikož jsme měli docela hezké počasí, nikomu se nic zlého nestalo a panovala vcelku dobrá atmosféra, závod jsme zhodnotili jako příjemně prožitou sobotu. Koně doma dostali energetickou odměnu v podobě granulí a ječmene a odešli se na pastvinu regenerovat pro příští aktivity.